Zkrotit svůj čas na sociálních sítích chce dneska řádnou dávku sebeuvědomění a disciplíny. Jasně, k prokrastinačnímu scrollování mezi nejnovějšími příspěvky občas sklouze každý z nás. Abychom se ale hned takhle ze začátku nepochopili nějak zle, nevěřím tomu, že by byla prokrastinace (byť jen na sociálních sítích) jen špatná a neprospěšná. Věřím heslu, že čeho je moc, toho je příliš.

Tím chci říct, že to dělám taky. Nejlépe jsem nedopadla v testu závislosti na sociálních sítích ani ve statistikách, které vám dnes poskytne každý chytrý telefon. 2 hodiny denně, 14 hodin týdně, 56 hodin za měsíc672 hodin za rok. Necelý jeden měsíc v roce. To je přece úplná katastrofa.

Sociální sítě jsou součástí mé práce, bez Facebooku bych nejspíš nedokončila svý bakalářský studium, bez Spotify neodtrénovala ani půlku legdaye a bez pravidelné publikace příspěvků ve Stories bych možná tak trochu sociálně umřela. To ale není ani zdaleka celá pravda. Poflakování se na sociálních sítích mi jistojistě zabere minimálně polovinu, a to mě navádí k jedinému: Kam by mě 336 hodin ročně smysluplně stráveného času mohlo posunout co se týče mentálního, tělesného a pracovního rozvoje?

Samozřejmě, že o dost dál.

Zajímavé je, že podle Světové zdravotnické organizace se závislost na sociálních sítích projevuje stejnými příznaky jako při užívání drog. Studii na toto téma provedl tým z University of Chicago Booth School of Business. Té se účastnilo 205 dospělých, kteří u sebe po určitou dobu nosili zařízení k zaznamenávání svých každodenních tužeb. Výsledky výzkumu ukázaly, že potřeby byly podstatně nutkavější co se týče kontroly e-mailů nebo účtů na sociálních sítích, přičemž touha po kontrole situace online prostředí spolehlivě trumfla i závislosti na cigaretách nebo alkoholu. Proč bychom ale měli být závislí zrovna na sociálních sítítch?

Jednoduše chceme vědět o všem, co se zrovna děje ostatním. Kam tohle může vést? K touhám po sociálními sítěmi předepsaném životním postavení a nekonečnému srovnávání. Sociální sítě se staly kazatelem sociálního statutu určujícím postavení člověka ve společnosti, vymezují nepsaná práva a povinnosti jedince a zároveň také formují očekávání, která může okolí od držitele tohoto statusu vyžadovat v konkrétních situacích. A protože nikdo na sociálních sítích neprezentuje to špatné, co se v běžném životě děje, ukazuje pouze to, co mu dělá radost, své úspěchy nebo to, co má nějakou cenu. Dostává se nám do mínění tisíce příspěvků falešných iluzí, které s realitou nemají moc společného.

Dovídáme se, že bychom měli být stejně, nebo ještě lépe, o něco více šťastní.

Očekávané potvrdila studie aplikovaná na studenty pensylvánské univerzity. Předmětem zájmu studie byla spojitost mezi depresemi a časem tráveným u displeje telefonu. Projevy deprese byly v případě sociálních sítí zaznamenány v daleko větším počtu, než kdy u sledování televize nebo hraní videoher.

Sociální sítě totiž budí potřeby jakési sebeprezentace. Dosažení alespoň trochu výrazného a osobitého statusu, který bude byť jen trochu vyčnívat mezi ostatními, je cílem (nejen na sociálních sítích) převážné většiny, ovšem i za cenu intrik a lží. Jednoduše chceme, aby nám druzí záviděli stejně jako my jim, protože právě závist je nejupřímnější formou uznání, a přesně té sociální sítě poskytují ty nejlepší prostory. Obrovské prostory, vlastně celý svět. Můžeme prokrastinovat, závidět a mít deprese z lidí z celého světa, protože přesně s lidmi z celého světa nás sociální sítě propojují, a protože každý chce být dostatečně důležitý.

Otázkou je, budeme na tom o něco líp?

Průser nastává v momentě, kdy se touha zvrátí v odvrácenou tvář nemilosrdného diktátora. Postaví nás do začarovaného kruhu sociálních sítí, kam se vracíme, abychom našli štěstí, přičemž odcházíme o něco více rozhození, přestože jsme dnes svobodnější, bohatší a s mnohem otevřenějšími možnostmi než kdysi. Co není přirozená touha po uznáníje spíš touha po mociSlyšíte ten rozdíl? 

Zkrátka a dobře, za tím, jestli nás sociální sítě jednou dovedou k úplnému zoufalství, nestojí v žádném případě ony samy, ale sám člověkNo a čeho je zkrátka moc, toho je příliš.